Repríza a totéž na Valašském křoví

Dnes to bude dlouhé, neb zabředneme do rekapitulace událostí nedávných, ovšem četných. Odehráli jsme reprízu, všem se moc líbila, byla to bomba, což už je nuda, takže to je všechno, co o ní řekneme. Pak jsme jeli do Slavičína.

Tak do Slavičína už taky nesmíme. Přinášíme reportáž z místa činu. Tam, kde jsme se účastnili divadelní přehlídky. To místo vás změní. Morava.

Přijeli jsme v hojném počtu, který se dvojnásobil s každým půldnem. Byl březen a přespávalo se na balkonech. Absence sprch nás zprvu zarazila, vzápětí se ukázalo, že se jednalo o nešťastný omyl. Po shlédnutí Čechova jsme se přesunuli na debatu o inscenaci, kde jsme byli svědci takového mytí prdelí, že slovní spojení „Stalin“ a „surový“ působí náhle trochu nefér. Hned nám tedy svitlo, že to skutečné divadlo začne, až teprve dohrajeme. Dali jsme ze sebe všechno a pak i trochu navíc. Lidi se smáli, juchali jsme a jásali. Už tehdy bylo něco špatně. Smáli se na podezřelých místech. Takovým vtipům nemůže zdravý člověk nikdy porozumět! Brzy bylo jasno. Takže pokud se snad někdo z vás lámal u té trapné scény s berňákem, tak vás vážně nechápu. Po poklonkách se před nás vyskládal tým čtyř Haberů usazených za nepříjemně dlouhým stolem, jakože prý debata. Jiskra přeskočila, nemohlo to dopadnout lépe, vlastně ještě nikdy se nám nepovedlo rozesmát místnost o 40 lidech na vlastní účet. Společně s porotci jsme chodili pro župany, sbírali houby, stavěli bloky a v té celé záplavě mizerných eufemismů se těšili problesklou informací, že to snad jakoby vlastně nebylo úplně blbý, to vůbec ne. Nato jsme byli svědci setkání dvou krásných duší, které spojovala láska ke skautingu, dále jsme mezi sebou objevili lidi, kteří nesporně lžou o svém původu a prozradil je přízvuk, dále že ten člověk ze souboru, který se za sebe stydí, je nejlepší a nejhorší autor v jediné osobě a dostali jsme vyčiněno za hudbu, která tak nějak nebylo ono. No o co komu jde, v předchozí hře brnkal Elvis, to prý taky nebylo úplně ono. Porotu zaujala až naše atmosférická hawaiská skladba, že to prý už bylo ono a měli z toho velkou radost. Kdybyste chtěli prožít stejnou radost z této bezejmenné pecky, kterou jsme stáhli deset minut před začátkem generálky z YouTubu, stačí zadat do vyhledávače kýžené stránky sousloví „hawain music“ a kliknout na první výsledek. Hodnocení inscenace bylo jako tradičně otevřeno všem, protože víme, že to funguje vždycky dobře, takže jsme dostali návdavkem pár mouder, o která jsme nestáli, od lidí, kteří nás nezajímají. (Prosíme vlastníka věty „Jako zasazovat to celý do Texasu kvůli jednomu gagu mi nepřijde jako moc dobrej nápad,“ aby se nám ozval, máme pro něj připravenou klíčenku.) Festival šikovně užil svého zázemí a hned po našem představení zahrál malou domů při uvedení premiéry díla, jež zadaptoval vedoucí zdejší poroty, čímž festival humorně osvětlil, proč panák pálenky v baru pod jevištěm stojí méně než zelená v Dejvickém. Představení bylo krásné, o čemž ostatně nikdo nepochyboval. Pan porotce totiž i nám ukázal svou jazykovou vytříbenost, když dokázal trefně pojmenovat problém naší inscenace za pomoci pouhých dvou slov, z nichž jedno byla předložka, a druhé fekální. Nikterak ovšem nechceme, aby snad vezdejší porota vyšla jako banda necitů, naopak se ukázali býti skutečně empatickými rádci, kteří nás dokáží motivovat. Po sérii knockoutů vždy následovalo povzbudivé „hlavně nekončete“. Že prý se to často stává. Proč proboha, to zůstane zřejmě navždy tajemstvím divadelních přehlídek. Vždyť jak by jinak člověk mohl za rok znovu přijet a zažít to celé znovu? Po marných pokusech o navázání přátelství s ostatními soubory, kdy se písně zdály jako jediná možná cesta, jsme zjistili, že v místnosti, kde jsou dvě kytary, jedny housle, cajon a asi pět desítek hudebníků, dokáže jen jeden člověk zahrát Stánky. Toho člověka jsme si museli přivézt. A solidně to rozjížděl. Vrátili jsme se tedy domů bez přátel a s novými nepřáteli, načež jsme pobrali čestné uznání poroty za náš produkt, viz příloha. Poděkovali bychom porotě, ale víme, že si za to můžeme sami. Tak snad už jen díky, Slavičíne, přijedeme zas a bude toho hodně. Vždycky je toho hodně.